V textové lingvistice subjekty, které s textem operují nebo jsou jím ztvárňovány. Víceznačný výraz s.t. (✍Hausenblas, 1971, přetištěno in ✍TaST, 1996) se zde objevuje ve významu „reálná nebo textem konstruovaná lidská bytost, případně jiná entita (bytost, věc, jev, abstrakce), jíž byly přisouzeny určité lidské rysy“. Problematika s.t. je rozsáhle probírána nejen v rámci lingvistiky a teorie komunikace, ale i v teorii literatury, naratologii či teorii fikce. Vzniklo velké množství koncepcí, jež se ve svém přístupu částečně překrývají, a terminologie je velmi nejednotná.

Fundamentální platnost má jednak rozlišení subjektů mimotextových, které s textem operují, jsou aktanty komunikačního procesu, a subjektů vnitrotextových, jež jsou textem ztvárněny (✍Macurová, 1983:32), jednak diferenciace komunikačních rolí (produkce a recepce). V mimotextové oblasti vystupuje na straně produkce reálný (empirický) původce/autor (mluvčí, pisatel), na straně recepce reálný (empirický) příjemce/recipient (vnímatel, posluchač, ↗čtenář). Vedle toho se mohou komunikačního procesu účastnit další mimotextové subjekty, jako je překladatel, adaptátor, redaktor, recenzent, cenzor, v recepčním aspektu předčitatel, recitátor apod.

Vnitrotextové subjekty jsou modelovány jako určité protějšky mimotextových subjektů původce a příjemce. ✍Macurová (1974), ✍Macurová (1983:28–51), ✍Macurová (1993) navrhla jejich klasifikaci na základě toho, zda jsou ztvárněny implicitně, n. explicitně. „Produktor a receptor se vydělují už na základě samotné sdělné povahy“ textu (✍Macurová, 1983:33), jsou to určitá hypotetická vědomí, která mu odpovídají. Produktor je charakterizován souborem dispozic, jež lze odvodit od rysů jazykové a tematické výstavby textu, receptora konstituuje soustava jazykových i mimojazykových znalostí a zkušeností, které umožňují adekvátní porozumění textu; reální recipienti se pak receptorovi více n. méně přibližuji. Naproti tomu subjekty, jež jsou označeny narátor a adresát, představují explicitně ztvárněného vnitrotextového původce a příjemce sdělení; jsou konstituovány jaz. prostředky (např. zájm. 1. a 2. os., vlastními jmény) a bývá jim výslovně přisouzena komunikační činnost (mluvení/psaní – poslouchání/čtení).

Různé další koncepce, rozvíjené zvláště v rámci výzkumu literárních textů a vyprávění, tato rozlišení do značné míry zachovávají, často ovšem volí jinou terminologii a zavádějí i poněkud odlišné diferenciace. Na straně produkce se v návaznosti na ✍Bootha (1961) často pracuje s termínem implikovaný (implicitní) autor (mj. ✍Chatman, 2008:154–157), případně autor abstraktní (✍Schmid, 2008:45–64) či ideální (✍Pfister, 2001:20–21); ✍Vinogradov (1971) a jinde od 30. let užíval označení obraz autora (celkově k tomu ✍Koten, 2013:99–101). V zásadě se pod tím rozumí představa recipienta o autorovi vytvářená na základě vnímání textu (✍Bílek, 2003:255), resp. „antropomorfní hypostaze všech tvůrčích aktů, personifikovaná intence díla“ (✍Schmid, 2008:60). ✍Ecův (2010:79) koncept modelového autora je pojat jako textová strategie, na jejímž základě čtenář konstruuje „svoji hypotézu Autora“; tuto hypotézu ovšem mohou ovlivňovat i představy o rysech empirického autora (ibid. 80). ✍Okopień‑Sławińska (2002:108–112) hovoří o subjektu díla jako vůdčí produkční instanci textu určující pravidla jeho stavby. Pro ✍Červenku (2005:747–755) pak tento subjekt představuje čtenářův konstrukt, který vystupuje jako uživatel sémiotických systémů uplatněných v textu a stává se tak jeho úhrnným, sjednocujícím označovaným (srov. ✍Kubínová, 2012).

Na straně recepce se operuje s termíny implikovaný či implicitní, abstraktní, ideální, modelový, případně virtuální ↗čtenář, které většinou fungují jako protějšky analogických označení spjatých se stranou produkce (srov. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:203–223). Někdy je tento subjekt vymezován jako struktura textu sloužící k orientaci recipienta a programující podoby interpretace: Vlivný koncept implicitního čtenáře rozpracovaný ✍Iserem (2004:139) představuje konstrukt, jenž „ztělesňuje souhrn předem vytvořených orientací, které fikční text nabízí svým možným čtenářům jako podmínky recepce“. Jindy vystupuje do popředí předpoklad disponování uplatněnými kódy a normami a v souvislosti s tím umístění do pozice ideálního recipienta (✍Schmid, 2008:68–70). ✍Ecův (2010:65–84) postulát modelového čtenáře pak nepočítá s ideálním a „správným“ porozuměním textu, ale je to textem předvídaný s.t., který je ochoten vytvářet hypotézy ve vztahu k němu, kooperovat s ním a tím jej aktualizovat.

Subjekt narátora/vypravěče bývá často pojímán jako zásadní zprostředkující instance realizující svým projevem řečové podání textu. Z toho vyplývá, že takový subjekt musí být v textu nutně ztvárněn; protože označení narátor poukazuje k vyprávění, používají se i další termíny, jako lyrický subjekt (např. ✍Červenka, 2005:756–766), n. se navrhují pojmenování obecnější povahy (podavatel). Zároveň ovšem vzniká potřeba vyrovnat se s případy, kdy narátor není individualizován jako bytost (hovoří se pak např. o narativní funkci; ✍Koten, 2013:104–109). Adresát je většinou vymezován jako textový partner narátora, tj. ten, k němuž se narátor výslovně obrací, bývá ale také pojímán obecněji jako textem modelovaný příjemce, ten, jemuž je text určen (✍TasT, 1996:43–44). Např. ✍Jedličková (1992:12) rozlišuje „adresáta implicitního, tj. skrytě přítomného ve struktuře“ textu, a „adresáta tematizovaného“.

Soubor návrhů na klasifikaci a popis vnitrotextových subjektů je tak velmi rozmanitý a je spojen s řadou otevřených otázek. Mj. jde o to, zda je třeba počítat s uplatněním celého aparátu ve všech textech, n. zda ve faktuálních textech zakotvených v aktuální komunikační situaci vnitrotextové já a ty prostě poukazují k reálnému původci a příjemci.

Vedle uvedených subjektů texty fakultativně zahrnují také subjekty, o nichž se hovoří (✍Okopień‑Sławińska, 2002:99), tj. subjekty, jež se stávají složkou jejich tematické výstavby (✍TaST, 1996:44). Na obecné rovině jim byla zatím věnována jen poměrně malá pozornost; Hausenblas (✍TaST, 1996:44) uvádí, že mohou být v textu představeny prostředky pojmenovacími (např. vlastní jména), n. gramatickými. Soustavně jsou ovšem zkoumány subjekty vystupující v literárních textech, tzv. postavy (mj. ✍VJPS, 1971:115–126; ✍Fořt, 2009; ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:57–77).

Obecně platí, že vnitrotextové subjekty mají status sémantických entit, které jsou konstituovány prostředky rozmístěnými v různých úsecích textu (✍TaST, 1996:42; ✍Bílek, 2003:252). Některé z nich jsou primárně teoretické konstrukty, jinak ale dochází k tomu, že subjekt je „na pozadí nabídnuté textové struktury recipientem ‚oživován‘, přiřazován do sféry vnímatelem zživotněného ‚světa‘ textu […] v určité konkretizované podobě“ (✍Bílek, 2003:257).